Oproti puvodnim predpovedim pocasi nam Pyrenejsky Krakonos nadelil moc hezke pocasi. Mezi 14 - 18 stupni Celsia, polojasno. Oproti vetsine poutniku jsme vysly "s lehkym zpozdenim", tj. asi 8.30 h ze Saint Jean Pied de Port. U vstupni brany do mesta potkavame prvni poutniky, nejake Americany, kteri zachycuji pamatny okamzik - tj. poutnicky pocatek nasi cesty, neboli nam delaji prvni spolecnou poutnickou fotku (dolozime pozdeji, nebot kabely k fotaku ani jedna z nas netahne sebou, nebot vazi skoro 300 g a to je na poutnicky batoh zbytecna zatez navic; jeste ze mame mobily s fotakem, takze nezoufejte, preci jen Vam sem nejakou tu fotku obcas vlozime).
Cesta zacina celkem hezky - i kdyz - jdeme po asfalce, po chvili vychazime z mestecka kolem prvnich pasteveckych luk, dojem nam kazi jen obcasne projizdejici auta, ktera projizdela tam a zpet a zase zpatky porad dokola. Ti Americane jdou porad s nami. Jsou to (pravdepodobne) manzele, neco kolem padesatky, takze mami, tati, nebojte, je to skoro jako bych to sla s Vami :o) Na asfaltu je pozitivni akorat to, ze jsou na zemi namalovane kilometry. Takze kdyz jsme dosli na cislo 14, znamenalo to, ze jsme usli presne 14 km, a byly jsme presne v pulce nasi dnesni etapy. Cesta byla dlouho dokopce. Bodet taky ne, kdyz vychozi bod nasi cesty mel nadmorskou vysku jen 200 m.n.m., a nejvyssi bod 1 430 m.n.m. V pruvodcich jsme cetly, ze to je uplne hrozna etapa, strasne narocna. Jdeme, jdeme, jdeme a cekame, kdy to prijde. A porad nic :o)
Cekala jsem, ze to bude nejaky strasny krpal, a pritom to bylo jako kdyz jdeme z Rokytnice na Dvoracky, akorat to stoupani bylo tak 3x delsi, ne vsak prudsi. To asi ti Francouzi neznaji Krkonose, kdyz se jim tohle zda drsny.
Po 8 km prichazime k alberge Orisson, kde doplnujeme zasoby vody a svacime. Byla to vlastne dneska nase jedina zastavka. Chtely jsme mit jeste vrcholovou, ale nejak jsme ji minuly :o) Teda kdyz nam doslo, ze uz jsme nahore a ze bychom mohly zastavit, zacalo se kazit pocasi, mraky sly dolu a dost foukalo, tak uz jsme to radsi dosly az sem, do Roncesvalles, odkud piseme tyto radky. Ale zpet za alberge Orrison. Jdeme si to po Camino de Santiago, kdyz vidime pred sebou na ceste kravy. Jen tak volne pobihajici a pasouci se. Je sice pravda, ze uz jsme za sebou mely podobny stret s volne se pasoucimi ovcemi. Ale to bylo ok. Z krav jsme mely strach, zvlast kdyz jsme si vsimly, ze je tam s nimi i byk. Jo, jeste predtim jsme zahledly znacku: "Od krav si drzte odstup aspon 10 m". Chceme to dodrzet, ale neni kudy se vyhnout. Opatrne prochazime, byk se nezveda, uff... jdeme jdeme jdeme a zastavujeme az za zatackou. Zaplat panbuh jsme se bykovi neznelibily.
Jdeme dal a lehce za pulkou dnesni etapy, tesne pred hranici Francie a Spanelska, stoji pojizdny prodavac, ktery ma na aute seznam zemi a u toho carky, ktere znazornuji pocet poutniku, kteri dnes jiz kolem nej prosli. Jsme prvni dve Cesky, ale jinak uz jich je pred nami 188 poutniku vsech narodnosti. Dava nam razitko do naseho poutnickeho pasu na znameni prechodu hranice a za chvili hura, jsme ve Spanelsku. Delame vrcholove foto (to Vam snad na web dame) a zacina sestup.
Jdeme dlouho z kopce lesem, az najednou zase zaciname stoupat. A stoupat a jeste asi 4 - 5 km do kopce. Nohy uz zaciname citit, ale doufame, ze preci jen ten kopec skonci a uvidime cil dnesni cesty, Roncesvalles. Ano, za chvilku se tak opravdu stane. Dojdeme na konec kopce a vidime ceduli: Roncesvalles - 3,6 km, 1 h 15 min. To preci ujdeme rychleji, rikam si, ale nasleduje tak prudky sesup (asi jako kdyz se jde z Dvoracek na Hutak lesni cestou), ze se neda jit moc rychle (tedy alespon ne dobrovolne). Zhruba po te hodine patnact stojime pred Hotelem Roncesvalles, kde jsme si zarezervovaly ubytovani.
Je to krasny hotel, hezci jsme jeste na teto ceste nevidely. A asi ani neuvidime, kdyz budeme nadale spat v albergues (tedy pokud se do nich vejdeme). Nas pokoj ma obyvak, loznici a krasnou koupelnu. Nechavame si prat pradlo a jdeme na veceri. Maji tu poutnicke menu za 9 EUR. Je tu hodne poutniku, tak se konaji dve vecere, v 7 h a pak ve 20.30 h. Jdeme v 7 h. Usedame k dlouhemu stolu s ostatnimi poutniky (v mistnosti nas bylo cca 55 - 60), obsluha serviruje nejdrive polevku (neco mezi hrachovou a cockovou, tedy me se zda hrachova a Zuzce cockova), dale mame rybu a hranolky a pak jeste dezert - jogurt. K piti vino a voda. Obsluha nam vse naservirovala na spolecne misy, z nichz jsme si sami nandavali. Kdyz vidim, jak si lide zacinaji vzajemne pomahat jidlo nandat, vhaneji se mi slzy do oci. Jsem nejak namekko. Jezis, preci tu nebudu brecet na tak dobrym jidlem. Poprve za tuto cestu zacinam mit pocit, ze se tu setkavaji fajn lidi, kteri jsou k sobe ohleduplni a ze na nas obsluha nechce jenom vydelat (jako tomu bylo ve Francii, kde jsme za uplne hroznou veceri vcera zaplatily vic nez dvojnasobek). To je proste Espana. A moc se tesime na dalsi den.
