Pote, co jsme prostrednictvim serveru yr.no (tedy serveru, jimz se ohledne pocasi ridi i nacelnik horske sluzby v Krkonosich) zjistily, ze v Najere ma dnes prset "az" od 8 h rano, rozhodly jsme se si privstat. Po po sedme rano (tj. oproti vcerejsku skoro o 3 h drive) jsme temer za ranniho rozbresku vyrazily smer Santo Domingo de la Calzada.
Doufaly jsme, ze nam pocasi bez deste vydrzi aspon do Azofry, tj. prvni vesnice za Najerou vzdalene cca 6 km. Prset zacalo uz asi po 3 km, ale nastesti to nebyl takovy lijak jako vcera. Kdyz jsme dosly do Azofry, prset prestalo. Podle pruvodce jsou v Azofre poutnici srdecne vitani a jsou povazovani za cestne hosty. Z vlastni zkusenosti tato slova muzeme jen potvrdit.
V Azofre jsme zasly do baru Sevilla na snidani. Chtela jsem si pak jeste koupit bagetu sebou na cestu. Sla jsem tedy do potravin pres ulici, kde ale byla takova fronta, ze jsem se rozhodla necekat a bagetu koupit prave v baru Sevilla. Vratila jsem se tedy zpet do baru a chtela bagetu na cestu. Prodavac zacal neco rychle povidat, potom vzal z pokladny par Euro a utikal ven z baru. Ze by mi sel koupit bagetu? Ano, skutecne ano. Po chvili se vraci s viteznym usmevem a bagetou, kterou puli a bali do alobalu, aby se mi pohodlne vesla do batohu. Zuzka si na cestu v tomtez baru kupuje croissant a k nemu zdarma dostava jeste dalsi pamlsek. Tedy obsluha z baru Sevilla to ma u nas!
Cesta z Azofry vedla mezi loukami a vinicemi. Po chvili jsme spatrily nasi starou kamardku dalnici A12. Cesta podel ni vsak dnes nevedla po asfaltovem chodnicku jako vcera, ale polni cestou, jejiz blato se nam lepilo na boty jako zvykacka (foto prikladame). Pri pohledu na cyklisty vlacejici sva kola pres tuto bahnitou stezku, nebot pneumatiky kol byly tak obalene bahnem, ze se ani netocily, jsem jim dnes kolo opravdu nezavidela. Kdyz se camino krizilo se silnici, snazily jsme se opucovat si boty o svodidla (foto prikladame). Jak se chvili pote ukazalo, tato snaha byla zcela marna, nebot bahno v dalsi casti cesty nebylo o nic mene mazlave a lepive nez to, ktere Vam posilame na fotce.
Vcera pred Najerou jsme cetly napis: "Camino, to je slunce a dest . . .". My bychom k tomu po dnesni zkusenosti jeste pridaly sluvko vitr. Dnes cely den foukal tak ledovy vitr, ze jsme mely na sobe vsechno, co jsme mely vcetne satku okolo krku. Kdybych mela rukavice, vzala bych si i je. "Vetre, vetricku ...", zpivaly jsme podobne jako v pohadce S certy nejsou zerty, ale vitr se ne a ne utisit. Jak na vetrne hurce Jsme vystoupaly do vesnice Cirueni. Podle pruvodce tu nejsou zadne sluzby. Proto nas prekvapilo, kdyz hned na kraji vesnice jsme zahledly sipku bar. Vydaly jsme se tedy po teto sipce podobne jako par Anglicanu pred nami. Dloho dlouho nebylo nic, ale touha dat si neco tepleho na zub a sipky bar nas utvrzovaly v tom, ze jdeme spravne, i kdyz to znamenalo sejit z camina. Dosly jsme do vedlejsi vesnicky Cirinuela, kde jsme na lavicce spatrily ty dva Anglicany, kteri sli pred nami a kteri hledani baru evidentne vzdali. Kdyz uz i my jsme temer prestaly doufat, uvidely jsme napis Coca cola a tedy i hledany bar. Od sipky na caminu to sem bylo cca 2 km. Pruvodce tedy nelhal, ve vesnici Ciruena nejsou zadne sluzby, ty jsou az v Cirinueli. Posilnene kavou, tortillou, cajem a dzusem jsme premyslely, jestli se vracet ty 2 km na znacenou cestu camino a nebo jit po vlastni ose. Podle mapy od baru vedla silnicka az do naseho dnesniho cile. Obsluha v baru nam take poradila tuto silnicku, tak jsme se po ni vydaly. I vzhledem k dnesnim rozblacenym cestam nam nevadilo, ze jsme poslednich 5 km sly po asfaltu.
Kdyz jsme se priblizovaly k mestecku Santo Domingo de la Calzada, vsimly jsme si, ze znacena camino a nase silnicka se sbihaji. Na oslavu toho, ze jsme zase na caminu, jsme zazpivaly: "Sláva nazdar výletu, výletu, výletu, nezmokly jsme, už jsme tu, už jsme tady. . . ". A byla to pravda. Prset opet zacalo az kdyz jsme se ubytovaly v hotelu, odkud ted za pomoci telefonu a wifi pisu tyto radky.
