Rano kolem pul desate opoustime mestske hradby Burgosu. Nutno rici, ze vychod z mesta je o mnoho hezci nez prichod do nej. Jdeme pres park El Parral kolem Hospital del Rey - byvaleho hospice, kde dnes sidli rektorat zdejsi univerzity, i kolem klastera Huelgas. Na namesti pred katedralou byla Policia Municipal a hlidala tam nejake zabrany pres cele namesti. "Co to muze byt? Ze by uz pripravy na fiestu, ktera se ma konat pristi tyden?" Doslo nam to az pozdeji, prave kdyz jsme prochazely parkem El Parral. Najednou kolem nas probehl nejaky bezec, za nim dalsi a za nim cely peloton. Aha, to je maraton! Maratonci kolem nas jeste chvilku behali, nekteri nam u toho stihli zamavat a neco na nas zavolat. Zejmena ti bezci, kteri uz nemohli, museli pri pohledu na nas nabrat dalsi sily, nebot maraton nemaraton - oni meli jasne, ze skonci dnes v cili, kdezto my mame pred sebou jeste nekolik stovek kilometru.
Za vesnickou Villabilla prochazime pod draty vysokeho napeti, ktere strasne, ale opravdu strasne huci. Kolem je spousta vetrnych elektraren. Vzpomenu si na ceske fotovoltaiky, za nez uz vic nez rok bojujeme s financimi urady a soudy. Hm, jen aby nebyl blackout. Na konci parku (tj. cca po 7 km) svacime. Bohuzel na lavicce na slunicku, protoze ve stinu lezeli tri psi. Protoze ze psu mame se Zuzkou obe strach, nezbylo nam nez jit na slunicko. Tady nas poprve napadlo, ze bychom se uz mohly vratit domu. Neni nahodou nase denni pochodovani podobne dennimu chozeni do prace? V jistem ohledu ano. Propadame depresi. Asi i proto, ze vsichni nasi kamaradi poutnici pout uz skoncili. Holandan v Logronu, Francouzky v Burgosu. No nic, jdeme trochu smutne dal.
Najednou nas predchazi docela pekny blondak a zdravi: "Hello". Podle prizvuku asi Nemec, pomyslim si. Vzhledem k me spatne zkusenosti s Nemcem zde na caminu ani nemam chut se s nim bavit. Kdyz blondak popojde, vsimnu si neceho zvlastniho na jeho batohu a rikam Zuzce: "Hele, on ma na batohu asi houbu ...". Blondak se zastavi, otoci se a rekne: "Where are you from?" "From the Czech Republic", odpovidam. "Dobry", rika on. Aha, takze asi Slovak nebo Polak. Pro jistotu se ale jeste ptam: "And you?" A on: "No zo Slovenska". A ta houba na jeho batohu nebyla houba, ale nejaka tvrda slupka od ovoce - jakoby hruska stazena provazkem, pry symbol poutniku, ktery mu daroval nejaky Rus zde na caminu.
Slovak Matus rozptylil nase dnesni chmury a bylo moc fajn si v techto dalekych krajinach opet popovidat cesko-slovensky. Zaujalo nas, ze jde v sandalech! Je to prvni clovek, ktereho jsme tu v sandalech videly opravdu jit (tedy nejen se do nich prezout po celodenni pouti, jako to delame my). "Mas puchyre?", ptame se. "Nemam", odpovida. Hm, tak ze bychom se taky prezuly? My puchyre mame, a porad vetsi a vetsi. Vzhledem k tomu, ze Matus pak ale musel behem cesty s nami dvakrat zastavovat a lepit si puchyre a nekolikrat vysypavat kameny z bot, preci jen zustaneme radsi v nasich plnych botach.
Matus sice vstava brzy jako vetsina poutniku, ale za to dodrzuje siestu. Rozhodly jsme se ho nasledovat a kdyz slunce nejvic palilo, na chvili jsme si vsichni lehli u studanky Prao Torre. Studanka byla zvlastni i proto, ze jsme zde vodu cepovali klasickou starou pumpou. U Prao Torre za pomoci meho ministativku a fotaku delame hromadne foto samospousti, ktere Vam bohuzel nemuzeme prilozit kvuli nedostatku kabelu.
Cesta dnes vedla z velke casti po kastilske mesete - nahorni plosine (cca 900 m.n.m.). Je to zcela otevrena krajina, kde byl totalni vichr. Taky porad svitilo slunce, a to hodne, takze cesta byla pomerne narocna. Z teto nahorni plosiny jsme sestoupili i s Matousem jenom jednou, a to do vesnicky Hornillos del Camino (foto sestupu prikladame). Po obcerstveni ledovymi napoji jsme vyrazili na dalsi cca 12 km etapu do dnesniho cile - Hontanas. Nejdrive jsme vystoupali na dalsi nahorni planinu, ktera byla strasne dlouha. Zdala se nekonecna. Neustale jsme videli jen cestu a cestu a pole a pole a uplnou rovinu. Kdyz jsem uz ze silneho vetru nemohla popadnout dech, prisla mi v te pustine smska, z niz jsem se dozvedela, ze muj bracha je zasnoubeny. HONZI, KAMCI, VETSI DAVKU ENERGIE JSTE MI V TEN MOMENT NEMOHLI DAT. Z CELEHO SRDCE VAM OBEMA GRATULUJU!!! Kdy bude svatba? Plna energie jsem dosla do San Bol - mista uprostred pustiny, kde kdysi staval klaster a vesnice, kterou vsak v roce 1503 jeji obyvatele nahle opustili a nevi se proc. Dnes tu je mala poutnicka ubytovna bez elektriny a bez tekouci vody. Vypadala moc krasne a meli jsme chut se zde pro dnesek usadit - je to preci jen neco jineho. Matus to udelal. My se Zuzkou jsme nakonec pokracovaly dal, zejmena proto, ze jsme uz potrebovaly vyprat pradlo a ze jsme vedely, ze v Hontanas bude pracka a susicka. Techto poslednich 5 km bylo kritickych, zase strasny vitr a slunce, ze jsem myslela, ze do Hontanas nikdy nedojdu. Nastesti se slunce na posledni usek cesty trosku schovalo za mracky, takze se slo trochu lepe. Kolem sedme vecer jsme dosly do cile a po dobre veceri ihned ulehly do postylek.
