Kdyz se rekne Leon, kazdemu se asi vybavi lev a nebo taky vyrobek znacky Seat. Kazdopadne lva tu potkate opravdu na kazdem rohu, nebot je dominantou městského znaku a vlajky a sem tam tu ma i svoji sochu. Nazev mesta ale nepochazi od lva, ale od latinského slova legio (legie). Město bylo založeno roku 79 př. n. l., jakožto ležení VI. římské legie. Ve středověku pak bylo hlavním městem království León, svého času nejdůležitějšího křesťanského státu na Iberském poloostrově. Nyni se jedna o hlavni mesto provincie Leon, ktere je soucasti autonomniho spolecenstvi Kastilie a León (Junta de Castilla y Leon).
Mne se po dnesni zkusenosti vybavi krasne mesto, do ktereho se budu rada vracet. Ackoli nohy po rannim probuzeni bolely stejne hodne jako vcera rano, nebot injekce proti bolesti prestala pusobit, vydala jsem se (samozrejme se vsi opatrnosti) ven. Nebylo moc velke teplo, vetsinu dne jen 19 stupnu, pozdeji odpoledne se oteplilo na 23.
Nemam pruvodce o Leonu a skoro nic o tomto meste nevim. Z duvodu tihy poutnickeho batohu jsem se rozhodla si pruvodce (knihu) Leonem nekupovat a vydat se tam, kam me nohy ponesou. Byla to takova prochazka od lavicky k lavicce. Pri pohledu na mapu se rozhoduji jit k rece. Historicke centrum, v nemz ostatne bydlim, si necham na pozdeji. Prochazim po velke nakupni a obchodni tride Avenida de Ordoño, kde si pripadam jako ten nejvetsi slon v porcelanu. Chodi tu navoneni muzi v oblecich, zeny oblecene dle posledni mody, a ja v tezkych trekovych botach (protoze do sandalu se diky otoku nohy stale nevejdu), sportovnich kalhotach a bunde. Je tu spousta krasnych obchodu, ktere primo lakaji k navsteve, ale v tomto obleceni si do nich netroufam. Az kdyz uvidim svoji oblibenou znacku bot Marypaz, jdu dovnitr. Boty Marypaz, ktere jsem si koupila v roce 2004 v Seville, jsem totiz nosila az do minuleho roku. Proste vydrzely. Maji tu hodne veci do modra, presne podle meho gusta. A to nejen v zapateriich, ale i v obchodech s oblecenim. To by se to nakupovalo. S vedomim toho, ze bych nakup musela nest dalsich 400 km, zatim odolavam. Na kazdem druhem dome v teto ulici vidim cedulku: "abogado". Hm... treba bych tu taky mela kancelar, kdybych se prestehovala do Leonu.
Prichazim na namesti Glorieta de Guzman El Bueno. V nadeji, ze (nejen na teco ceste) budu slychat uz jen pozitivni tony, sedam si k houslovemu klici a rukam hrajicim na harfu (viz foto) a pozoruji okoli. Je kolem poledne, vsude spousta lidi. Kazdy nekam jde, ale nespecha. Kolem me na lavickach posedavaji starsi panove v oblecich a turisti. Rozhodnu se prejit reku a vydat se podel ni proti proudu. Z mostu uvidim muze na lodi, jak si to razi po rece. Zamava mi. Po chvili skoci ryba. Kousek dal posedava nekolik rybaru. Vybavi se mi spousta asociaci. Prvni je nase chata na Hrusove primo u Jizery. Druhy je byt v Praze u Vltavy v miste byvaleho Libenskeho pristavu, o jehoz koupi uvazuji. Treti vzpominka je na vodu, na moji posledni vodu pred sesti lety. Po chvili cesty parkem prichazim ke starodavnemu mostu, pred nimz je jez a kolem spousta zelene. Za stromy prosvita hotel Parador de León, ktery sídlí v impozantním klášteře San Marcos ze 16. století. Sedam si na lavicku a kocham se tou nadherou.
Po chvili tesne prede mne prichazi rybar, nahodi prut, a do minuty ma rybu. Nahodi znovu, a vzapeti ma druhou rybu. To snad neni mozne. Vzpominam, jak jsme chytali ryby s dedou na Hrusove. Vzdy jsme nejdriv varili tzv. cumfurk (smer brambor, krup a toho, co se naslo), tim jsme ryby nakrmili, a pak sli chytat. Cumfurk tak strasne krasne vonel, ze jsem vzdy chtela ochutnat. Deda mi to ale nikdy nedovolil, resp. rikal: "Tenhle ne, ten je pro ryby, uvarim Ti cumfurk specialne pro Tebe". A to hlavne proto, ze cumfurk pro ryby byl z nemytych brambor atd., kdezto kdyz varime pro lidi, zeleninu vzdy ocistime :-) I na Hrusove jsme vetsinou rybu chytli, ale celkem casto se "chytl" i prut. Zvlast kdyz zabral uhor a pokousel se s prutem utect. Vlasec se pak zamotal kolem korenu vrb a deda (nebo tata a nebo dokonce oba najednou) vzdy museli do vody prut i s rybou osvobodit. Po dedove smrti bohuzel veskere rybarske nacini smutne lezi v chalupe. Asi pujdu na kurz kuchani ryb a pak taky zacnu chytat.
Jak tak sedim na lavicce, ucitim moc hezkou vuni nejakeho dobreho jidla. Jdu po vuni, ktera me dovadi na Avenidu de Quevedo. Sedam si do baru a poprve v zivote ochutnavam musle v tomatove omacce. Ne, ze bych si je vyslovne objednala. Chtela jsem nejake tapas, a tohle bylo jedine, ktere jeste meli. "Na omluvu", ze si nemuzu vybrat z vice tapas dostavam jeste kavu, ananasovy dzus a dva mufiny. Vice nez mila obsluha. Pri jidle se mi zda, jakobych slysela kokrhat kohouty. Je to mozne? Vzdyt jsem v centru mesta, kolem treti hodiny odpoledne. Pri nasledne prochaze parkem hned vedle Avenida de Quevedo nachazim nejen basketovy kos, na ktery si zkousim vyskocit (a kupodivu skacu a dotykam se sitky jako za starych casu), ale je zde i takovy maly rybnicek s kohouty, slepicemi, husami a pavy (tedy takovymi modrozelenymi nazdobenymi ptaky s obrovskymi ocasy a jakoby korunkou na hlave - viz foto). Kousek dal vidim nejaky par lezet na trave v parku a vzpominam, jak jsme tak lehavali v Seville, kdyz bylo 55 stupnu a nedalo se nic jineho delat dokud slunce trochu nezaslo. Dnes je vsak celkem zima. Krome tohoto paru nikdo jiny na trave neni, nekteri posedavaji na lavickach dokonce v zimnich kabatech.
Po delsi relaxaci v parku prechazim historicky most (viz foto) a dostavam se tak na namesti Plaza de San Marcos, kde je nadherny historicky hotel. Uprostred namesti je pusto a prazdno, vsichni Spanele se koncentruji na kraj namesti, kde cosi pozoruji. Jdu bliz a vidim partu lidi hrajici neco jako kuzelky, akorat ze maji v ruce rozpulene koule a vrchem hazeji do dalky na 9 kuzelek postavenych ve trech radach po trech. Vzajemne se povzbuji a evidentne si to uzivaji. Na ceduli vidim napis Bolera San Marcos. Ze by se tedy ta hra jmenovala Bolera? Hned vedle je takove male hristatko na petanque a jeste vedle na billiar romano. Kdy ja jsem neco takoveho naposledy hrala? Jeste jako studentka v Brne petanque pod Spilberkem, kam jsme chodili vzdy po anglictine. Kde jsou ty casy ...
A cas utika, uz bude pul osme. Jdu tedy po druhem brehu reky po Avenida de la Condesa Sagasta zpet k hotelu. Jakmile zabrousim do mensich ulicek smerem od reky, zaujmou me hned dve veci. Prvni je cedule Plzensky prazdroj a druha, ze mi nejaka zena dava do ruky myrtu a neco mi vyklada. Vubec ji nerozumim, tak vse odmitam. Zena trochu smutne odchazi a za chvili totez nabizi jine divce. Z povzdali zvedave sleduji, co se bude dit. Aha, ona ji vesti budoucnost z ruky! No, tak to by bylo neco pro me. Skoda.
Zrovna vcera mi totiz kamaradka, ktera vyklada karty, v obave o me zdravi poslala aktualni vyklad. Hned prvni karta ma nazev: "Tvorive psani", coz ve strucnosti znamena: „Udělejte si čas na zapisování svých myšlenek do deníku; napište článek nebo knihu.“ "Jakobych to denne nedelala", rikam si. Jak to karty asi poznaly? Nevim. Nema to zadne racionalni vysvetleni, ale funguje to. V teto souvislosti jsem rovnez dostala nekolik pozitivnich reakci od Vas, ze se Vam to hezky cte, a ze bych mela psat, prip. vydat knihu. Ne odbornou, jakou uz koneckoncu mam (a dalsi odbornou musim hned po navratu do reality dokoncit, cimz dekuji celemu tymu redaktoru Wolters Kluwer nejen za vynikajici spolupraci, ale take za trpelivost). Zcela uprimne, pred sesti lety jsem zacala psat povidkovou knihu, mam uz par kapitol. Pak jsem ji ale vzhledem k memu pracovnimu vytizeni odlozila k ledu, podobne jako zpivani. Ze bych tu rozepsanou knihu vytahla ze supliku a dopsala? Mam sto chuti to udelat.
Pri navratu do hotelu policie blokuje silnici, aby umoznila pruchod nejakemu pruvodu lidi. Maji vlajky a neco skanduji. Ze by zase demonstrace? Po chvili z hoteloveho pokoje slysim hrat zivou hudbu. Hraji natolik dobre, ze me to opet vylaka ven. Na tomtez namesti, kde byla vcera demonstrace je dnes koncert. Paneboze, prichazim bliz a zjistuji, ze zrovna v techto dnech se v Leonu kona Festival de Musica Española (od 19. do 29.6.). Do koncertnich hal se plati vstupne, ale na namesti nikoli. Sedam si a posloucham. Zacinam mit radost, ze jsem mela uraz, protoze jinak bych tu preci nebyla! To je snad osud.
Kdyz kapela dohrala, sla jsem se jeste trochu projit po starem meste. Katedrala byla nadherne osvicena zapadajicim sluncem. Jdu bliz a kupodivu je otevrena! Kona se vecerni mse. Usedam do lavice a posloucham. Jsem prekvapena, ze v takto krasnem chramu, ktery mi zejmena vnitrnim usporadanim pripomina Chram Sv. Barbory v Kutne Hore (pro zasvecene "meho maskota") a kde musi byt vynikajici akustika, ma knezi i varhanik mikrofon. Jakmile zacnou hrat varhany a lide zpivat, naskoci mi husi kuze. Je to uzasna atmosfera. Vychazim ven zpet k namesti, kde jsou koncerty trochu jineho zanru a najednou na me nekdo nadsene vola. Otocim se a hadejte, kdo tam: korejska doktorka, se kterou jsem vecerela v Roncesvalles. Bylo to opravdu vrele setkani. Chce tu zustat jeste cely zitrek, aby si odpocinula. "Tak to jsme dve", odpovidam ji. Loucime se, abych se za chvili zase potkaly.
Ackoli jsem v Leonu zustala "uveznena" diky memu fyzickemu vycerpani, moje mysl nebyla nikdy tak svobodna jako dnes. Ta se doslova vznasela - podobne jako mysl tulaka v Tulakovi po hvezdach. Inu, vse spatne je k necemu dobre.
