Vzhledem k tomu, ze jsme se vcera vecer se Zuzkou stastne shledaly zde v Leonu, podnikly jsme spolu dnes mnou dlouho odkladanou historickou prohlidku mesta. Nejprve jsme zabrousily ke Gaudimu a jeho pohadkovemu domu Botines, kde jsme mely stesti, nebot lavicka s nim byla volna. Po chvilce posezeni s Gaudim pokracujeme ke katedrale. Je krasne osvicena dopolednim svetlem. Celkovy dojem vsak trochu "kazi" zelinarske stanky, ktere jsou rozmisteny po celem namesti pred katedralou. Hned naproti katedrale je obrimi mosaznymi stojatymi pismeny uveden nazev mesta, v nemz se nachazime. Chceme se na pismena posadit. Slunce je vsak tak rozehralo, ze se k nim jen zlehka naklanime a hledame kolem sebe obet, ktera by nam udelala spolecne foto. Nakonec se dari a foto prikladame. Po chvilce nas nekdo z napisu: "Leon" odhani, ze se chce take fotit. A ona to nevesta se zenichem, kteri maji dnes svatbu v leonske katedrale a sebou stab tri fotografu. Delaji krasne fotky, jenom jim to podle me trochu kazi ty zelinarske stanky. Chci si je taky vyfotit, tak se nenapadne priblizuji k nim, fotim, odchazim, nevesta mi vsak znenadani krizuje cestu a ja ji nedopatrenim slapnu na zavoj. "Jezis, moc se omlouvam, nezlobte se"; rychle ze sebe chrlim omluvu. Ona se vsak jen stastne usmiva. "Uff, to se mi ulevilo".
Obchazime katedralu kolem dokola a najednou uvidime neco hruzostrasneho. Obrovske jakoby prsty prostrcene nejakym otvorem z oranzovoruzoveho materialu. Cely tento utvar je tak dvakrat vetsi nez my. Obe instinktivne couvneme leknutim. Nejspis vytvor moderniho umeni, kteremu ale opravdu nerozumime. Vybavi se nam asociace s dilem serialu Pratele, kde Phoebe dala Rachel svuj obraz, na nejz sice byla strasne pysna, ale v Rachel budil hruzu. A nebo kovove rezave "vrby" vedle fontany na Staromestkem namesti v Mlade Boleslavi, ktere pripominaji spis srot nez umeni.
Zvolna se prochazime ulickami stareho mesta. Na Plaza Mayor se stavi podium, jako ostatne i na jinych namestich a namestickach. Ze by kvuli hudebnimu festivalu? Nebo dnes kvuli fotbalu? Nejspis oboji. Pokracujeme do tzv. Mokre ctvrti, ktera je, jak se docitam v pruvodci, srdcem stareho mesta. Byvala to prvni zastavka stredovekych poutniku, kteri tu vzdy nalezli misto na prespani a v cetnych hospudkach a barech hasili svou zizen. Na tom se nic nezmenilo. Jen bych s pruvodcem nesouhlasila v tom, ze rano je tu mrtvo. My jsme tu prochazely kolem jedne - druhe hodiny odpoledne (tj. na Spanely jeste rano :-)) a bylo tu poradne zivo. Mozna to je i tim, ze se dnes hraje fotbalove ctvrtfinale Spanelsko - Francie, a Spanele zacali slavit uz rano.
Noha se mi sice zlepsuje (tuk tuk tuk), ale porad to neni ono. Vzhledem k tomu, ze mi trochu splaskl otok prave nohy, mam dnes na sobe poprve sandale. Po dopoledni prochazce Mokrou ctvrti vsak noha opet puchne, tak resim, co dal. Zitra se jeste na cestu v plne zbroji necitim. Pohledem do mapy zjistuji, ze do dalsiho mestecka na ceste jezdi i vlak. Hm, to by se mi docela libilo, jet pro zmenu vlackem. Snazim se na spanelskych strankach renfe najit spojeni. Stranky renfe vsak bohuzel neznaji cilovou stanici - Astorga. Divam se tedy na cesky Idos a predstavte si, ten spojeni nachazi na zitrek cca pul treti.
Chci Zuzce ukazat i "svuj koutecek" u reky Bernesga. Vzhledem k tomu, ze autobusove i vlakove nadrazi jsou rovnez u reky, jdeme nejprve tam. Na informacich se dozvidame, ze cesky Idos nelhal a vlak do Astorgy skutecne jede zitra kolem pul treti. I vzhledem k tomu, ze cas kvapi a rada bych stihla zaverecny usek cesty tak, abych se vcas vratila do reality, kupuji si listek. Zitra dojedu do Astorgy a pokud to pujde, budu odtamtud pozitri pokracovat pesky. Cesta z Astorgy do Santiaga povede nejprve pres Montes de Leon, coz jedna z hezcich casti cesty, o niz bych nechtela prijit. Zitra prijdu o cely den cesty podel silnice N-120, coz me uprimne receno ani nemrzi. Prichody a odchody z vetsich mest nejsou nikdy moc hezke.
Kdyz uz jsme u nakupovani jizdenek, mela bych si koupit i letenku domu. Ne, ze by se mi chtelo zpet, ale dovolenou mam bohuzel jen omezenou a letenky jsou den ode dne drazsi. Zuzka uz letenky ma. Usedam tedy k hotelovemu pocitaci a bookuji letenky Ryanair a Wizzair (Santiago - Madrid - Praha). Prime lety Santiago - Praha v nabidce nejsou a prime lety Santiago - Bratislava byly bohuzel zruseny, takze musime prestupovat. Nejvyhodnejsi se zda byt cesta pres Madrid. Kdyz se konecne proklikam vsemi reklamami na Ryanair vesmes zakrizkovanim kolonek: "No, thanks", prejde k placeni. Suverenne zadam cislo sve platebni karty, avsak platba je zamitnuta. Jakto? Aha, vzdyt ja jsem si preci v bance zrusila vsechny platby pres internet pote, co me v Larasoñe okradli, protoze jsem si nebyla jista, jestli si zlodej neopsal cisla platebnich karet. No, tak aspon vidim, ze banka muj pozadavek spravne vyridila. Co ale ted s tim? Zuzka me zachranuje svou platebni kartou. Uff. Letenky domu tedy mam. Zvlastni je, ze mi predevcirem volala mamka, ze se ji pry ptala kartarka, jestli jsem v poradku. Pry v kartach ohledne me osoby vidi zdravotni a financni problem. Ze by se karty zase trefily? Inu doufam, ze oba "problemy" jsem si uz odpykala (zdravotni vymknutym kotnikem a financni kradezi i zamitnutim plateb za letenky), a ze me uz zadna podobna situace neceka.
Prochazku podel reky jiz dobre znam, i Zuzce se tu libi. Je uz ale skoro osm vecer, tak rychle prochazime pres historicky most a dale kolem hotelu s petisetletou historii Parador de Leon, protoze pospichame do nektereho z baru v Mokre ctvrti. Uz svuj prvni vecer v Leonu jsem si vsimla, ze to tu poradne zije, ale samotne se mi sem nechtelo.
Pro vecerni navstevu Mokre ctvrti jsme si nemohly vybrat lepsi den nez sobotu, kdy se navic hraje fotbal Spanelsko - Francie. Usedame do baru na jedne z mensich ulicek, kde zivot opravdu hodne hodne silne tepe. Za zvuku rytmu ska od pojizdne kapely (respektive pochodujici kapely s pojizdnymi bubny) a mnoha tancicich lidi okolo si objednavame vecerni trichodove menu se sangrii included. V kazdem baru je obsazeno, v kazdem baru hraje televize s primym prenosem fotbaloveho utkani. Spanele jsou zlutocervene pomalovani, maji spoustu vlajek i vlajecek a cele utkani silne prozivaji. Vzhledem k tomu, ze Spanelsko celou dobu vede, atmosfera je celkem uvolnena. Televize je ponekud dal od naseho stolu, ale pri penalte Xabiho Alonsa i ja vstavam ze zidle a jdu se podivat bliz. Hura, dava! Spanele se raduji, ale ta absolutni radost prichazi jeste o par sekund pozdeji pri viteznem konci zapasu. Vsichni se zvedaji z restauraci, vychazeji do ulic, skanduji vitezne pokriky, objimaji se a nekteri tancuji. Radost pohledet. Myslim, ze jsme se se Zuzkou obe zamilovaly do Spanelska.
Krize nekrize, vsichni tu jsou stastni. Pokud bychom uspesnost narodu merili indexem stesti, Spanelsko bude urcite na jedne z prvnich pricek zebricku. A to navzdory tomu, ze na zdejsich domech vidim cim dal tim vice ceduli: "Se vende", tedy: "Na prodej". V Carrion de los Condes bylo takto oznaceno dokonce cele namesti.
Krome fotbalovych fanousku se k nam dnes vecer pripletli jeste jini mladici. Byli obleceni ve fotbalovych dresech (jak jinak), s mexickymi klobouky a jeden z nich byl cely modry jako Tatka Smloula s bilou cepici. Prekypuji ruznymi vtipky a prichazeji k nam. Na otazky: "English?, Francais?" Odpovidame: "Yes, Oui", ale kdyz nam dojde, co chteji, rychle obratime na: "No". Tatka Smloula se totiz bude zenit, dnes ma rozluckovy vecer. Pote, co se jejich konverzace ve vztahu k nam obrati na: "Pretty good sex with three boys", uz je nase ne hodne rezolutni. Odchazeji tedy lovit jine obeti, aby se za dve hodiny vratili a zacali nas opet premlouvat. My vsak za zvuku bojoveho pokriku: "Ole ole ole ole, que viva España" a slasti spanelskeho vitezstvi odchazime spat. Preci jen uz je pulnoc a obe zitra jdeme dal (at uz pesky ci vlakem).
