Rozhodla jsem se popojet vlackem do Astrogy, abych odsud mohla zitra pesky pokracovat dal. Muj odhad byl ale asi prilis optimisticky. Pote, co jsem dnes usla cca 7 km s batohem (skrz Leon na vlak a skrz Astorgu od vlaku), moje prava noha se opet vzbourila a ke konci jsem jiz pocitovala tak strasnou bolest, ze vim jedine: "Nemuzu zitra pesky dal". Nevim, co bude dal, jen plne doufam, ze naplno chodit budu moci za 2 - 3 dny.

Ale poporadku. Jelikoz od doby odcheckovani z hotelu do odjezdu vlaku zbyvaly asi 2 hodiny, sla jsem se (natezko s baglem) projit kolem reky. Rozloucila jsem se tedy nejen s ni, ale i s rybami a rybari, abych pote nasedla do regionalniho vlacku. Na odjezdu pouze 5 min zpozdeni, coz se nevymyka ceskym standardum. Ackoli se vlak jmenoval: "Regional Express", byl to o regionalni courak, ktery stavel v kazde vesnici. Uroven vlaku vsak byla vykajici. Pohodlne a hlavne ciste sedacky, klimatizace, coz jsem v dnesni spanelske vyhni vice nez ocenila. Fotim braskovi Renfe a je mi lito, ze takovym hezkym vlackem jedu jen 38 min, protoze presne po tolika minutach vlacek zastavuje v Astorze. Krajina, kterou jsem videla z vlaku, pripominala poust. Vsude oranzova hlina, obcas nejaka uschla rostlina. Jen ve vesnicich ci na polich, ktera jsou zavlazovana, byla zelen.

Vystoupim z vlaku a mam sok. Vsude zavreno, strasne horko (oteplilo se asi o 10 stupnu), sucho. V porovnani s Leonem zde chcipl pes. No ono taky co cekat v mensim meste v nedeli a jeste v case siesty. Nemam mapu a nevim kam jit. Instinkt mi rika, ze na kopec, kde v dalce vidim veze katedraly. Hlavni silnice, po niz jdu, vsak zataci prilis doleva, tak me napadne si cestu zkratit rovne. Jak jsem pozdeji zjistila, nebylo to stastne rozhodnuti, nebot se jednalo spis o "zablizku" a zbytecnou asi 40 minutovou "prochazku" po rozpalenem betonovem sidlisti. Kdyz jsem pred sebou spatrila mistni estacion de autobuses a za ni vezicky dalsiho Gaudiho dila v junte Castilla y Leon (Gaudiho palace), vedela jsem, ze mam vyhrano. Na moment jsem zalitovala, ze jsem nejela autobusem, protoze ten by me dovezl az sem, do centra mesta, kdezto od vlaku to byla poradna streka. I zde v centru jsou vsechny obchody zavrene, otevreno ma jen obchod s cokoladou. Po chvili vidim dalsi obchod s cokoladou a opet otevreny. A za chvili dalsi a dalsi. "Ze by zde vyrabeli cokoladu?", bezi mi hlavou.

Hned vedle Gaudiho palace je katedrala. Naproti Gaudimu palaci je hotel hadejte jakeho jmena: no preci "Gaudi". Hotel, ac ma ***, se mi ale moc nelibi. Vecer jsem si na netu nasla, ze zde ma byt za stejnou cenu i hotel o tridu vyssi. I pres velmi silnou bolest nohy se vydavam hledat lepsi hotel. Kdyz prochazim kolem albergue, zavaham, jestli nejit tam. Nahlednu dovnitr a to me vyleci. Je to jedna z nejprostsich albergues, jake jsem videla (spinave matrace na zemi, malo socialnich zarizeni na velkou kapacitu). Za situace, kdy mi neni dobre, by nebylo dobre rozhodnuti chodit tam. Hotel porad nikde a kdyz uz spatrim cedule oznamujici konec mesta, dojde mi, ze jsem se vydala na spatnou stranu. Bez mapy to jde tezko. Jdu tedy zpet ke katedrale, mijim ji, jdu dal a po zhruba dalsich 150 m vidim restauraci, kde je uplne plno. "To je vzdy dobre znameni, ze restaurace za neco stoji", pomyslim si. Kdyz prijdu bliz, zjistim, ze to je restaurace prave toho hotelu, ktery hledam - tj. Hotel Ciuad de Astorga Spa.

Uz vchod do hotelu vypada famozne. Je zde hotelova hala s klavirem, kolem nejz jsou sedatka jako v divadle. "Asi se zde obcas konaji koncerty", pomyslim si a mam pokuseni zahrat si Elisku, tj. jedinou skladbu na klavir, kterou trochu umim. Protoze ji ale umim jen trochu, dochazim nakonec k nazoru, ze radeji nebudu desit hotelove hosty. Za recepci je atrium plne zelene a mist pro posezeni. Recepcni umi perfektne anglicky a za cenu nizsi nez byla v Leonu dostavam uzasny pokoj. Skutecne mi po prichodu do nej spadla brada. V hotelu vse voni novotou a zari cistotou. Stylove mi velmi pripomina byt v Praze u Vltavy, o jehoz koupi uvazuji. Pokoj je vymalovan svetle bezovou barvou, presne jako v byte v Praze, a koupelna mou oblibenou modrou. Je tu obrovska, ale opravdu obrovska postel (sire 220 cm). Vyhled mam do atria, kde jsou lavicky, stolecky a zidlicky k posezeni a kousek od okna obrovsky kastan. Za atriem vidim veze katedraly. V atriu vedlejsiho domu je fontanka, z niz zurci voda a kde se neco slavi.

Je neco po pate a za situace, kdy mym poslednim jidlem byl jogurt k snidani, zacinam mit hlad. Chystam se jit si neco koupit, kdyz v tom me napadne, ze bych si mohla namazat nohu Voltarenem, treba to pomuze. Jak tak cekam nez se krem vstreba, usinam. Prestoze je neco pres tricet stupnu a ja mam otevrene dvere na balkon, probudim se zimnici. Prikryju se tedy takovou kozesinou lezici na posteli jakozto tepla prikryvka a spim dal. Probudi me az telefonat z domova kolem osme vecer. "Jezis, to uz je tolik?" A to jsem ani nevyuzila hotelove spa. Nemela jsem proste silu.

Kolem pul devate vychazim ven, abych sehnala neco k snedku. Jdu kolem obchodu s napisem: "Fabrika de chocolates" (jak pozdeji zjistim, cely nazev je: "La Fabrica de Chocolate de Astorga"). Zvedave vchazim dovnitr. Je to obrovsky obchod (velikosti asi jako Lidl u nas) plny nejruznejsich druhu cokolad, vsechny vyrobeny v Astorze pod znackou: "Chocolates Alonso". To musim ochutnat! Kupuji si tedy: "Chocolate Negro Puro 70 % Cacao", a jdu dal. Cokolada je fajn, ale jako hlavni jidlo bych preci jen mela zvolit neco jineho.

Po chvili prichazim na hlavni namesti, kde vidim ceduli: "Menu del Peregrino - 10 EUR". Restaurace je beznadejne obsazena, ale mam stesti, zrovna nekdo vstava. Usedam a po obsluze chci prave toto menu." A mate credencial?", tj. prukaz poutnika, pta se obsluha. Chvili hledam v dokladech, nic nenachazim. "Bohuzel, nechala jsem ho v hotelu", odpovidam. Obsluha pokrci rameny. Zeptam se, kolik by menu stalo bez credencialu. "One moment please". V duchu si rikam: "Jestli mi menu nedaji, vstanu a pujdu se najist do hotelu, kde koneckoncu restaurace vypada super. Jestli mi menu daji, pak to je dobre znameni a dojdu do Santiaga pesky." Po chvili mi obsluha prinasi nabidku menu pro poutniky. Jako prvni chod si davam bolonske spagety, jako druhy rizek a hranolky. Postres dnes odmitam. V cene je jeste 1,5 l vody a chleba. Behem chvilky ve me zahuci cela tato velka lahev vody, a to prestoze uz jsem dve takove dnes vypila. V tomhle horku mi ale ani tri litry vody nestaci. Pri placeni chvilku trnu, kolik budou chtit (zejmena kvuli memu vnitrnimu presvedceni, ze jestli dostanu menu pro poutniky bez credencialu, noha se umoudri a budu moci jit). Chvilka napeti ... Hura! Pri pohledu na ucet zjistuji, ze cena je opravdu 10 EUR, tedy s dani 10,15 EUR. Uff, tak snad se mi noha umoudri a donese me az do Santiaga. Mimochodem, DPH ma tady zkratku IVA. Vzdy, kdyz nekde vidim vetu: "IVA included", vybavi se mi kolegyne z advokatni kancelare, kterou tu zahrnuji do cen skoro ve vsech restauracich :-)

Po veceri se dostavam do hotelu velmi kulhavou chuzi. Uz ani bez batohu nemuzu normalne chodit. Pri kazdem kroku mi krupe nad prsty prave nohy - tj. presne v tom miste, kde to nyni mam opuchle. Opuchle mam i prsty na nohou krome palce. "Mozna neco bylo na slovech lekaru, kdyz mi rikali, ze bych potrebovala 7 dni pauzu", pomyslim si. Kdyz pak lekari videli muj oblicej, rekli 5 - 6 dni. A musim si priznat, ze k dnesku jsem mela pauzu "jen" 4 dny. Vzhledem k tomu, ze moje telo mi dava jasne signaly, dochazim k zaveru, ze bych preci jen mela minimalne tech 5 - 6 dni pauzy dodrzet. Jsem unavena, tak jdu spat. Vsak na prohlidku Astorgy budu mit cely zitrek, kdy sem pravdepodobne dorazi i Zuzka.