Včerejšek byl plný nutného a nezbytného cestování z důvodu přiblížení se zpět domů. Bohužel. Domů se totiž po překonaných smutcích uprostřed výletu (viz kapitola ze 17. 6. - Hontanas) vůbec nechtělo. Mám batoh narvaný k prasknutí dárky pro mé nejbližší, ne všechno se do mého Ospreye Talonu 44l vešlo, takže něco ještě vezu v příruční tašce. Obtěžkaná jak vánoční stromeček přemýšlím, že na letiště vezmu taxi. Když ale na hotelové recepci zjistím, že taxi stojí 20 EUR, a autobus, který staví hned za rohem jen 3 EUR, jdu na bus.
Na letišti si nechávám "zaplastikovat" batoh hlavně kvůli tomu, aby všechny přesky a popruhy vydržely nešetrné zacházení na třech letištích, kudy já i s batohem dnes proletíme. Za gatem potkávám Zuzku. Obě jsme plné dojmů, které si chceme sdělit. Vzhledem k tomu, že na cestě strávíme bezmála 12 hodin, máme dost času si říct to nejpodstatnější, co se stalo poté, co se naše cesty rozdělily.
Santiago de Compostela se s námi loučí deštěm a teplotou 16 stupňů, aby nás Madrid zaskočil teplotním šokem s 21 stupňovým teplotním rozdílem plus (tj. 37 stupňů), a na závěr přivítala půlnoční Praha s teplotou 16 stupňů - tedy stejnou, s jakou jsme ze Santiaga odjížděly (jenomže ve dne, ne v téměř tropické noci).
Oba lety máme s low cost airlines a celkem nás děsí, jak se všichni pasažéři s delším časovým předstihem rvou o místo. Stojí dlouhé fronty celkem dlouho před boardingem. První let byl trochu zpožděný, takže si tito nedočkavci postáli ve frontě opravdu dlouho. U druhého na poslední chvíli vyskočil nápis: "Nueva puerta", takže celá fronta utíkala k jiné bráně.
My se Zuzkou jsme seděly až do poslední chvíle před nástupem do letadla, nikam jsme se necpali a přesto se na nás usmálo štěstí a oba lety jsme seděly vedle sebe. Ze Santiaga do Madridu na úplně super místech hned za těmi, kteří připláceli za rezervaci. Z Madridu do Prahy sice až v zadní části letadla, kde bylo strašně málo místa pro nohy, ale přežily jsme :-) Chvili jsme vlastně seděly i v "business class", a to v Madridu na letišti, když jsme s bágly čekaly na další odbavení. Na letišti Madrid Bajaras totiž nejsou před gaty žádné lavičky, takže jsme si sedly na odbavovací pásy zavazadel do business class.
Na Ruzyni nastalo rychlé loučení. Proč se taky loučit dlouze, když už se zítra uvidíme v práci.
Ačkoli se domů vůbec nechtělo, moje dojmy po návratu jsou vyloženě pozitivní. Tady to je tak hezký!!! A i když mám nyní pocit, že je pravdivé rčení: "Všude dobře, doma nejlíp!", už se těším až po přestávce začnu druhý poločas své cesty na konec světa.
Takže za pár týdnů či měsíčů na shledanou. Děkuji Vám všem za podporu a těším se na příště :-)
