Tak jsem ty doktory v Leonu asi přechválila. Mám totiž už minimálně 14 dní zlomenou nohu, na což i přesto, že mi na Radiologíí dělali rentgen, ve Španělsku nepřišli. A bývali by to dnes neodhalili ani doktoři na úrazové ambulanci, nebýt mé obvodní lékařky v Mladé Boleslavi, které patří ten největší dík!
Včera jsem do práce vyrazila v plné polní, tj. v šatech, saku a botách na podpatku. Výsledek byl takový, že večer jsem měla nohu zase jako bambuli a bolelo to více než obvykle. I protože má krvavá jizva rovněž nezmizela, usoudila jsem, že bych přeci jen měla vyhledat lékaře. Nevěděla jsem ale, jestli jít na kožní, chirurgii nebo ortopedii, proto jsem navštívila svou obvodní lékařku, aby mě nasměrovala dál. Po prohmatání nohy mi řekla, že mám pořádný zánět šlach a že si myslí, že to může být zlomené. Odvětila jsem, že mi to v Leonu rentgenovali a zlomené to podle nich nebylo. Prý to ale může být poúrazová zlomenina - tj. že to v Leonu mohlo být naštíplé a tím jak jsem dlouho poté volně chodila (cca 100 km), se to mohlo dolomit. Poslala mě na úrazovku, že tam to nejrychleji zjistí.
Doktor na úrazovce mi po prohmatání nohy rovněž diagnostikoval zánět šlach, ale že to bude zlomené, ho nenapadlo. "Dostanete prášky proti zánětu a bolesti a nohu si stahujte obinadlem + dostanete berle, abyste nohu nenamáhala", řekl mi. "A rentgen mi neuděláte? Co když to je poúrazová zlomenina?", zeptala jsem se. "Jo to myslíte pochodovou frakturu? To mívali vojáci, kteří neměli co jíst a byli moc unavení. Léčila jste se někdy s řídnutím kostí?" "Ne", odpověděla jsem. "Tak to mít nebudete. Ale dobře, zrentgenujeme to."
Po rentgenu si mě volá zpět se slovy: "Já opravdu myslím, že tam nic nebude, ale jistota je jistota, podívám se na to." Po chvíli s sebou trhne: "Ukažte mi tu nohu ještě jednou". Je to zlomené. Z vrchního pohledu to není ani na rentgenu vidět, z bočního však už ano. Mám zlomenou zánártní kost. Říká, že už tam jsou patrné i náznaky hojení za tu dobu, ale kost je trochu posunutá. V sádře by se to prý mělo srovnat. Na noze je moc jiných kostí na to, aby tuto nějak rovnali. Dostávám klasickou bílou nechodící sádru, resp. dlahu (kvůli otoku). Za týden mám kontrolu. Pokud dopadne dobře, pak dostanu sádru chodící a minimálně zbytek července budu mít nohu v sádře, což mě v tomto horkém letním počasí vůbec netěší.
Dostávám i berle, velice obtížně se s nimi pohybuju. V nemocnici jsem sama autem. Po zasádrování nohy nemůžu řídit. Ještě, že se mamka zrovna vrátila z dovči a může pro mě přijet. Čekám tedy na lavičce před nemocnicí a mezitím mi Městská Policie dává pokutu za nedodržení vzdálenosti 5 m od přechodu při parkování (auto bylo tak 4,5 m). To snad není pravda.
Je mi doporučeno zůstat doma. Musím však ještě dnes večer vyzkoušet studenty, takže se nechávám odvézt do školy. Ještě, že mě tam má kdo odvézt a ještě, že tam je výtah. S krátkými berlemi, které jsem dostala, je dost náročné chodit. Škoda, že jsem nedostala dlouhé berle až pod paže jako při minulé zlomenině téže nohy před třinácti lety. Vypadají sice jako z chudobince, ale chodí se s nimi snadněji, neboť se váha více rozloží. Studenti byli fajn, přinesli mi kávu a vodu, neboť sama bych si sklenici vody ani hrnek kafe ke stolu nedonesla.
Následná cesta domů byla celkem dobrým posilovacím cvičením na ruce a břišní svaly, neboť bydlíme v domě bez výtahu. Uff, vyskákat po jedné noze dvě patra se zvednutou druhou nohou nebyla úplně sranda. Doufala jsem jen, že si u toho nezlomím i druhou nohu.
Co teď? Snad jen doufat, se brzy uzdravím. I tak se ale asi na camino budu moci vrátit až příští rok ... Nic moc. Pozitivní je snad jedině to, že o to déle se budu mít na co těšit.
