Hana Skalická
Grafika
Mezičas
Pondělí,
10.06.2013

Rok se s rokem sešel a já jsem celá nedočkavá začala plánovat cestu do Španělska, abych mohla dokončit to, co jsem loni začala – Camino de Santiago. Měla jsem to v plánu právě teď – přesně po roce, během června 2013.

Sled událostí cestou z práce v pátek 7. června mi však naznačil, že se na camino teď v červnu určitě nevydám. Ale popořádku. Pátek začal takřka idylicky. Nebe bez mráčku, krásný letní, konečně teplý den. Vyrazila jsem do Prahy do práce. Poprvé po povodni. Měla jsem trochu strach, jak Praha bude vypadat, jestli bude jezdit metro a jak se vůbec do centra dostanu. Metro jezdilo a díky tomu, že v některých stanicích nezastavovalo, jsem na místě určení byla rychleji než jindy. Moje kroky nejprve vedly k soudu do Slezské. Paráda. Vše jsem rychle vyřídila a po sluníčku se vydala procházkou na oběd se Zuzkou. Cestou, kdysi velice známou, jsem vzpomínala, jak jsem kdysi na Mírák vezla mamku na pracovní pohovor, nebo jak jsem kousek dál, vedle I.P.Pavlova, několik let pracovala a jak jsem se mnohdy místo oběda chodila procházet právě sem. Podobně jako před zhruba osmi lety jsem se tento pátek kolem poledne brouzdala ulicemi Prahy 2, kolem krásných secesních domů, že jsem si ani nevšimla, že se na mě z jedné strany řítí tramvaj č. 22 a z druhé č. 11. Až když tramvajky zacinkaly, vrátily mě zpět do reality a pryč z kolejiště.

Po příjemném obědě a vyřízení věcí v pražské kanceláři jsem se chystala domů. Bylo však příliš hezky na to, abych rovnou vlezla „do krtka“. „Ještě se trochu projdu“, pomyslela jsem si, a místo do metra vyrazila na druhou stranu. Vykračovala jsem si to po Václavském náměstí, plná optimismu. V duchu se těšila na to, že až přijedu domů, snad bych ještě stihla aspoň hodinovou projížďku na kole. Jenže najednou rána, šok, bum, bác, ležím rozpláclá na chodníku. Bolestí se nemůžu pohnout. Přibíhají ke mně dva pánové a pomáhají mi se posadit. Chtějí mi pomoci si stoupnout, ale nejde to. „No jo, to bude asi kotník“, říká jeden z nich držeje mě za pravé lýtko. Po chvíli tyto laskavé pány posílám pryč, nechci je zdržovat. Nemůžu vstát. Sedím na chodníku na Václáváku, když ke mně přichází nějaký další chlap. Asi bezdomovec. Tyká mi, chytá mě za kotník, a říká: „Chvilku tu seď. Nepospíchej. To bude dobrý, uvidíš. Hlavně tu chvilku zůstaň sedět“. I proto, že nemůžu jinak, ho poslouchám. Sedím tam a přemýšlím, co dál. Jak se odsud dostanu?

Noha strašně bolí, ještě víc než loni ve Španělsku. Do metra to mám asi 50 metrů. Dojdu tam? Pokouším se postavit. To se mi podaří, ale stojím jen na jedné noze, na pravou absolutně nejde vůbec přenést váhu. Au au au, v bolestech si sedám zpátky na chodník. Zůstávám sedět ještě dalších asi dvacet minut. Rozhlížím se kolem sebe. Copak není nikomu z kolemjdoucích divné, že se tu v elegantním bílém kostýmku válím na chodníku? Evidentně ne. Kousek dál sedí na obrubníku i pár cizinců. Tak třeba působím taky tak – že tam sedím schválně. Pokouším se znovu vstát. Otočím se směrem k metru. Jeden krok, druhý … AUU! Tak to opravdu nepůjde. Stojím tam, váha na jedné noze a přemýšlím, kdo by mi tak mohl pomoct. Volám Zuzce, přeci jen je tu nejblíž, pracuje za rohem. Nebere to. Bezradně zůstávám stát. Mám si snad zavolat sanitku? Jenže co kdyby mi dali nohu v Praze do sádry? Jak se dostanu do MB?

Ze situace mě nakonec vysvobozuje opodál stojící taxikář. Vím, že mě už chvilku pozoruje. Zavolám tedy na něj: „Jste volný?“ „No když Vás tak vidím, tak asi jo“, odpovídá, jde ke mně a odnáší mě do taxíku. „Tak kam to bude?“, ptá se. Přemýšlím, jestli do nemocnice, nebo k mému autu na Čerňák, nebo až do Mladé Boleslavi? „Kolik by to stálo do Boleslavi?“, ptám se. „Joo, tak to by bylo drahý, jestli chcete tak Vám to spočítám.“ „Víte co, tak zatím na Čerňák k autu. Uvidíme, jestli budu moct řídit.“ Najednou mi bleskne hlavou, že dneska je v Praze i mamka. Volám jí, je právě u benzínky na kraji Prahy. A může mě odvézt. Hurá. Taxikáři tedy dávám pokyn ke změně místa vykládky.

Jedeme zacpanou Prahou, kterou však přes slzy skoro nevidím. Tak strašně to bolí. Na mostě zaregistruju stále ještě rozvodněnou Vltavu a Hradčany v pozadí. Nic víc nevnímám. Vyhlídka na to, že možná budu měsíc doma s nohou v sádře, neschopna chůze a odkázána na pomoc druhých, mi sebere i tu poslední špetku optimismu, co mi zbyla. „Tak už neplačte, slečno, vždyť jsou i horší věci než zlomená noha“, říká mi taxikář, který je mým stavem evidentně znepokojen. „Jo, pane taxikáři, kdybyste věděl…“, běží mi hlavou, ale všechny šrámy z posledních dnů si nechávám pro sebe. Můj život je teď jedna velká turbulence.

Konečně přijíždíme na parkoviště, kde čeká máma. Taxikář jí dá pokyn, aby zacouvala hned vedle taxíku. Mám udělat zhruba dva kroky z jednoho auta do druhého. Nejde to. Taxikář mě tedy opět přenáší. Jak se ale budu pohybovat dál? Moje malá maminka mě určitě neunese. Navíc tu je ještě jeden problém – ráno jsem svoje auto nezaparkovala úplně předpisově a potřebovala bych s ním minimálně kousek popojet. Zvládnu to? Ne. Naštěstí mám ještě bráchu. Nastupuje s námi do auta a všichni jedeme na Čerňák k mému autu. Bráška ho odváží k nim do jiné části Prahy a mamka mě do Boleslavi. Do nemocnice nechci. Noha strašně bolí a otéká, takže doufám, že to je výron. Těch jsem z basketu měla spoustu, tuhle bolest znám. Do nemocnice kdyžtak půjdu později. Nechci riskovat, že by mi dali preventivně sádru. Ještě, že mám stále berle. Za pomoci berlí tedy dojdu domů, resp. k rodičům domů. Starají se o mě, jsou fajn, ale mně moc do smíchu není.

Do sobotního rána se probouzím se stejnou bolestí, ale už s trochu menším otokem nohy. Venku je krásně. Byl by hřích sedět doma. Beru si tedy berle a belhám se do auta. S berlemi v autě si připadám jako důchodce. Ale nedá se nic dělat, bez nich ani ránu. Jsem odvezena do přírody, kde ač většinu času strávím sezením na židli, náladu mi to vylepšuje. A ještě více mi náladu zvedá nedělní výlet na Kozákov, kde jsem se rozhodla s osudem porvat naplno, berle nechala v autě a vyškrábala se na rozhlednu. Stála jsem tam nahoře snad hodinu. Dívala se na Český ráj, Jizerky, Krkonoše i Orlické hory a přemýšlela, proč se mi tohle stalo. Proč už třetí rok po sobě mám problém s pravou nohou. Předloni výron kotníku, loni zlomenina zánártní kosti, letos na jaře kotník v zinkoklíhu a teď zase (snad) výron kotníku. Pátrám v paměti, co vím o psychosomatice. „Každá zlomenina kosti vede k přerušení dosavadního pohybu a aktivity a nutí ke klidu. Z toho by měla vzniknout nová orientace. Zlomenina představuje odlomení starého, aby se pomohlo prosazení nového.“ Jak tak o tom na té rozhledně přemýšlím, najednou je to jasné. Změnu, o které uvažuju už zhruba dva roky, ale z nějakého důvodu jsem ji ještě neudělala, už konečně udělám. Takže, milý osude, mně už to je jasné. Prosím nelámej mi znovu nohu, vždyť já už (konečně) poslechnu …

Ještě mi vrtá hlavou, jestli kdybych se rozhodla jít v pátek po práci rovnou do metra a ne na procházku po Praze, stalo by se mi to taky nebo ne? Taky bych si zvrtla nohu a upadla? Co kdybych spadla z eskalátorů a bylo vše ještě horší? Jinými slovy, můžeme svůj osud ovlivnit, anebo je všechno už předem napsáno ve hvězdách a osudu prostě neutečeme?

Pomalu slézám dolů z rozhledny, když ke mně přiběhne mamka s hrstí plnou čtyřlístků. „To máš pro štěstí!“ Zatímco já jsem stála na rozhledně, mamka hledala čtyřlístky. Nemohla žádné najít až do chvíle, kdy si řekla, že přeci musí nějaký najít, abych byla šťastná. A najednou jich tam byl „záhon“. Takže milá maminko, děkuju Ti, ty Tvoje čtyřlístky mi určitě pomůžou!

A nebojte, Santiago taky bude, jenom ne v červnu, ale třeba v srpnu nebo září … Tak se sem tak za dva měsíce podívejte.

Zatím na shledanou

Hrušov
Kozákov
Malá Skála
Valid XHTML 1.0 Strict Valid CSS!